ALIMPEK, s.r.o. - Ing. Jan Blažek
V posledních letech se zdá, jako by z našeho slovníku zmizelo slovo charakter. Všichni musíme být dynamičtí, draví, akční a ještě bůhvíjací, ale hlavně úspěšní. Jenže každý živnostník, řemeslník i podnikatel dříve musel být především poctivý, odpovědný a slušný, tedy musel mít charakter. I veliký Baťa zdůrazňoval svým lidem, že úspěch vychází z charakteru a poctivé práce, a nikoliv naopak.
 |
Když chvíli poslouchám pana ing. Jana Blažka, majitele firmy Alimpek, mám silný pocit, že právě ono Baťovské krédo z něho přímo vyzařuje. Ten pocit mám asi nejen já, protože tento zkušený odborník byl postaven i do čela správní rady Regionálního potravinářského klastru – Chutná hezky, jihočesky. V oboru pracuje pan inženýr již dvacet let, za tuto dobu vybudoval jednu z firem, zaměřených na výrobu a dodávky surovin pro pekaře, cukráře a gastronomii. Společnost Alimpek, abychom byli přesní, se od roku 1994 zabývá vývojem a přípravou směsí, náplní a přípravků pro pekařskou a cukrářskou výrobu, pro gastronomické provozy i pro provozy rychlého občerstvení. Své výrobky exportuje do Rakouska, Itálie na Slovensko i do dalších evropských zemí. Jejích 22 zaměstnanců zásobuje pekárny a další výrobce i prostřednictvím 7 regionálních zastoupení. Společnost Alimpek je držitelem certifikátů kvality i řady ocenění např. „Zlatá Salima“, „Evropský chéb“ od Rakouského spolku pekařů a na další.
 |
Tohle vše by si samozřejmě mohl laskavý čtenář najít i na webovývh stranách. Jenže s panem Blažkem jsme si hlavně povídali o tom, co ho zajímá či trápí v souvislosti s Klastrem, tedy se zvyšováním kvality výrobků z jeho oboru. Je v tomto ohledu přímo studnou nápadů, názorů a zkušeností. Hned na začátku zdůrazňuje, že vše závisí na spokojenosti konzumenta a tedy na kvalitě dodávaných produktů. A ta se odvíjí od kvality prvotních surovin, od technologií, ale zejména od kvality lidí, jejich přístupu a svědomitosti. „V Německu bylo před dvaceti lety 30 000 pekařských provozoven“, říká pan Blažek, „dnes je jich polovic“. Velkopekárny prostě ty malé vytlačují. Jenže ona je to mnohdy vina i těch malopekařů. Musí se totiž umět odlišit od velkovýroby. Nic proti dopékanému rohlíku, někdy je opravdu řešením, ale rohlík od malopekaře, čerstvě upečený, musí mít svou chuť,vzhled, výrobky od něj musí mít svou specifiku. Lidé opravdu chtějí kvalitu. Pekařina je jako jiné profese otázkou strojového vybavení a velkopekárny malý pekař v tomto ohledu těžko dožene. Ty totiž vylučují podíl člověka, tím zmenšují možnost chyb, ale výrobek na druhé straně jaksi odlidšťují. Jestliže zde ty lidské ruce zůstanou, musí to být nějak na výrobku znát, a to v pozitivním smyslu. Asi jako ručně šité obleky oproti šatům z konfekce. Prostě pekaři musí bojovat o zákazníka, a to těmi zbraněmi, jaké mají - nápady, šikovností, inovacemi, růzností chutí. Je smutné, když kontrolujeme kvalitu pečiva a zjistíme, že koláčky od malopekaře mají včetně náplně stejnou chuť, jako od strojové velkopekárny, tedy nevalnou. Zkrátka když zákazník přijde do krámu, musí dostat to, co potřebuje, ale i to, co očekává.
 |
I tyto názory, tedy potřebný neustálý tlak na kvalitu, ale i zajímavost a rozmanitost vedly pana inženýra k angažování jeho firmy v Klastru. Trochu výhodou pro jeho působení je, že Alimpek stojí tak trochu nad pekaři, nebo lépe vedle nich, tedy partner, nikoliv konkurent. Může tak bez podezření z podjatosti hodnotit a zkoumat jejich práci. A také pro ně hodně udělat. Pan Blažek stále apeluje, že víc pekařů by například mělo mít své vlastní prodejny, protože tam jde obchod z očí do očí, výrobce si nemůže stěžovat, že ho někdo utiskuje cenou, ale také odpovědnost je zcela na něm. Nyní má svou prodejnu jen asi 50% pekařů, což se zdá být málo. Nu, je pravda, že existují jiní pekaři, jimž se zdá přímá obchodní činnost zatěžující a tříštící síly. A právě k vysvětlování těchto a dalších rozdílných názorů, ale třeba i k výzkumu trhu, k marketingu, ke školení personálu by měl přispívat Klastr, míní pan inženýr. A podle zkušeností zákazníků je právě toto mínění správné. Mnoho majitelů i vedoucích pracovníků firem se těžko potýká s řízením lidí, neumí proškolit svůj vlastní personál, nemá prostředky na zkoumání potřeb trhu a měnících se názorů a chutí zákazníků, o reakcích na módní trendy či dokonce o jejich vytváření ani nemluvě. Pan Blažek dobře zná tyto potřeby jak ze zkušeností vlastní firmy, tak z pravidelných kontaktů s pekařskou obcí. Proto hodlá i činnost Klastru směřovat k těmto potřebám a v jeho členech a vedení nachází podporu. Tak mě opět napadá něco z období předválečného, totiž ono známé: Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří. Zdá se, že zkušenostmi pana Blažka, spojenými s názory a snahami ostatních členů tohoto sdružení, by se toto heslo mohlo naplnit ku větší voňavosti pečiva nejen na jihu Čech.
